Ilegálně v Hondurasu: noční přechod hranice z Guatemaly

Příšerný provoz na silnicích v Guatemale, pozdní příjezd autobusu, horko, zavřená hranice, tma a nikde nikdo kromě pár pouličních psů a jednoho stařečka. Náš výlet do Honduraského městečka Copán Ruinas se zkomplikoval hned na svém začátku.   

Rozhodli jsme se poprvé navštívit Honduras, konkrétně historické město Copán Ruinas s mayskými ruinami a koloniální architekturou. I když se toto město nachází jen nějakých 250 km od hlavního města Guatemaly, očekávali jsme náročnou cestu kvůli složité dopravě v Guatemale. Vyrazili jsme ve tři hodiny odpoledne a jen vymotat se z hlavního města nám zabralo dvě hodiny. Cesta byla zdlouhavá a nepříjemná kvůli horku a neustálému postávání v kolonách. Na druhou stranu výhled z autobusu stál za to. Jede se převážně po horách s neustálým klesáním a stoupáním a se spoustou zatáček. Většina cestujících pak vystoupila ve městech Zacapa a Chiquimula. Do městečka El Florido na hranici s Hondurasem jsme pokračovali jenom my a jeden další pán a dojeli jsme až v deset hodin večer.

Po náročné cestě jsme se těšili, že rychle proběhneme migrační kontrolou, vezmeme si taxi a za dvacet minut už budeme na ubytování. Že jsme byli přehnaně optimističtí nám došlo hned po vystoupení z autobusu. Hranice vypadala úplně opuštěně a všude byla jenom tma. Přišli jsme k první závoře, kde seděl velmi milý starší pán, který nám řekl, že hranice zavírá v 9 večer a teď už tu nikdo z pracovníků není a nejsou tu ani žádné taxíky. Poradil nám, že na druhé staně hranice je pár lidí, kteří by nás mohli odvést do Copánu. Odvedl nás za nimi a ti nám řekli, že opravdu za chvíli pojedou a že nás naberou za druhou závorou u policejní stanice. Ulevilo se nám, ale měli jsme trošku strach a navíc jsme neměli razítko v pasu a vstoupili bychom tak do země ilegálně.
Vyšli jsme nahoru k závoře a zaklepali na malou policejní stanici, kde nám otevřel honduraský policista a pustil nás dovnitř. Zkontroloval naše pasy, zeptal se na pár otázek a sdělil nám, že už není jak se dostat do Copánu vzdáleného přibližně 20 km. Poskytl nám i internet, abychom zkusili sehnat taxi nebo Uber, ale nikdo nám neodpovídal. Po pár minutách s policistou přijel k závoře pickup s mladíky, kteří nám předtím nabídli, že nás odvezou. Policista se s nimi chvilku bavil a potom nám řekl, že můžeme nastoupit na korbu a odjet. Nebyla jiná možnost, protože čekat do 5 do rána na první autobus se nám nechtělo a žádné ubytování bychom tu také nesehnali a tak jsme nastoupili. Vstoupili jsme tedy do země ilegálně, ale za vědomí místního policisty. Nejel jsem na korbě poprvé, ale určitě jsem nikdy nejel tak rychle, tak dlouho a tolika prudkými zatáčkami. Po dvaceti minutách jsme však dorazili do města. Řidič se nás zeptal na adresu ubytování a dovezl nás přímo před vrata. Nechtěl za to vůbec nic. Měli jsme velké štěstí, že jsme narazili v téhle situaci na tak hodné lidi.

Po půlnoci jsme se tak konečně ubytovali a mohli jít spát. Další den jsme vyrazili do města. Copán je malé turistické město s koloniální atmosférou a i přesto, že se jedná o jedno z nejchladnějších míst Hondurasu, tu bylo extrémní vedro. Ceny jsou zde vyšší než v Guatemale a pravděpodobně i zbytku Hondurasu a za polední menu pro dva tu necháte mezi 400 a 500 Kč. Honduraská měna se jmenuje lempira, ale platit se tu dá i quetzaly nebo dolary. Většina lidí se tu dopravuje buď tuc-tucy nebo minibusy.

Copán byl jedním z největších mayských měst své doby. Komplex ruin se nachází asi pět kilometrů za městem a vstupné je rozděleno na tři kategorie: Honduras, ostatní země Střední Ameriky, ostatní cizinci (já jsem zaplatil 40 dolarů). Kromě ruin jsme navštívili i muzeum a skalní tunely. Areál je o dost menší než guatemalský Tikal, ale i tak patří mezi největší svého druhu. Celková prohlídka zabere asi tři hodiny.

Na druhé straně města se nachází přírodní park s papoušky – Macaw Mountain. Vstup stojí 10 dolarů a dostanete se sem z města tuc-tucem. Můžete zde vidět tukany, modré a červené guacamaya (národní pták Hondurasu), sovy a různé druhy papoušků. Někteří ptáci jsou zavřeni ve voliérách a jiní volně poletují po parku. Můžete se s nimi vyfotit nebo si je i položit na ruku.

Copán jsme si užili, ale už jsem se těšil do přece jenom chladnější Guatemaly. Poslední autobus z hranice El Florido do hlavního města odjíždí v 9 ráno. Objednali jsme si tedy na sedmou ráno tuc-tuc a jeli na hranici. Měli jsme trošku strach, jak přejdeme hranici, aniž bychom vlastně oficiálně vstoupili do Hondurasu. Naštěstí náš taxikář se znal i s policisty u závory a dovezl nás až do Guatemaly bez jakékoliv migrační kontroly. Počkali jsme na autobus a následovala další úmorná sedmihodinová cesta zpátky do guatemalské metropole.

Přesně tyto zážitky přináší cestování po Latinské Americe. Nebýt hodných a obětavých lidí, pravděpodobně bychom se v noci přes hranici nedostali. Díky této zkušenosti se však určitě budu chtít do Hondurasu podívat znovu. I přes úmorné vedro nabízí Honduras spoustu zajímavých míst, výbornou kuchyni, skvělé lidi a celkově příjemnou atmosféru. Země známá především svými nádhernými plážemi toho totiž nabízí mnohem více!